dny vytvořili představení pod vedením profesionálních lektorů,“ říká šestadvacetiletá členka Dialogu Michaela Rokosová.

Za tři dny práce jsme pod vedením profesionálních lektorů a pod záštitou Evropské unie vytvořili představení. Nejen že jsme se naučili leccos nového, ale měli jsme možnost poznat nové, do divadla zapálené lidi, vyměnit si s nimi zkušenosti a navázat dlouhodobější spolupráci.

Z Jižní Moravy byla celkem čtyři seskupení – my, Divadlo Stodola Jiříkovice, Divadlo DiGoknu Rožnov pod Radhoštěm a Divadlo SemTamFór Slavičín.

Jednalo se o pět odlišných tvořivých dílen a v každé vznikla jiná inscenace. Každý z lektorů k tématu přistupoval rozdílně amy jsme měli možnost vybrat si,  teré dílny se chceme zúčastnit. Výběr byl široký, od práce zaměřené na klasické pocitové herectví až po symbolistické hraní či ztvárnění příběhu pouze  scénickými obrazy a pohybem. Výsledný tvar tedy byla jakási prezentace pěti krátkých pasáží z her, z nichž zmíním známou Její pastorkyňu nebo Naše furianty. Nejúžasnější na výsledné prezentaci bylo uvědomění si, jak různé může divadlo být, od vážného dramatu přes velmi intimní a komorní pohybové představení až po humornou, téměř absurdní taškařici.

Z našeho souboru se projektu účastnilo sedm členek, ale nebyly jsme všechny v jedné tvůrčí skupině. Nedá se tedy mluvit o úspěchu jednotlivého souboru, a hlavně o to ve výsledné prezentaci ani nešlo. Mnohem důležitější byla možnost získat nové zkušenosti od profíků. V podstatě všichni „amatéři“, které jsem v Ilavě poznala, byli na slušné herecké úrovni a ve výsledných představeních nebyly mezi jednotlivými herci velké rozdíly, i když jsme se pohybovali v  širokém věkovém rozpětí, od náctiletých až po padesátníky.

U některých z předvedených kusů by repríza vytržená z kontextu neměla ani smysl. Je ale pravda, že například vystoupení na motivy hry Její Pastorkyňa lze pokládat za uzavřené představení vhodné jako venkovní happening či součást doprovodného programu jiné akce. Je to výsledek pohybové dílny vedené  Jakubem Círem, kde se nám podařilo ze hry vytáhnout to nejpodstatnější. V této dílně jsem účinkovala a jsem na výsledek naší úporné práce hrdá (úsměv).

Klasické autory hrajeme poměrně často, v poslední době také proto, abychom přilákali dostatek diváků. Konkrétně hrajeme asi nejslavnějšího dramatika všech dob, Williama Shakespeara (Zkrocení zlé ženy), dále Bohumila Hrabala (Ostře sledované vlaky), z minulých projektů zmíním jména jako Vítězslav Nezval (Manon Lescaut), Josef Kajetán Tyl (Strakonický dudák), Aischylos (Oresteia) či Karel Čapek (Apokryfy).

Oproti novele je hra zkrácená, nejsou v ní vedlejší dějové linie a postavy, ale zároveň velmi dobře vystihuje hlavní příběh a poetiku předlohy – Václav Nývlt ponechává promluvy napsané Hrabalem. My, jelikož jsme mladí lidé, jsme hru pojali jako tragikomickou výpověď o mezilidských vztazích. To je látka, která je věčná.

Ilavský projekt mi dokázal, že je možné v dnešní době nastudovat hru, kterou bych si po prvním pročtení neuměla na divadelních prknech představit. Myslím, že je dobré staré klasiky připomínat a hrát, ale je určitě potřeba k textu a tématům přistupovat nově – ať už modernizací jazyka, tak i novým scénickým vyjádřením a stylizací.

Na podzim 2011 chystáme hned dvě premiéry, a to francouzské konverzační komedie Dva na kanapi autora Marca Camolettiho a známého příběhu  Limonádový Joe upraveného podle původní knihy Jiřího Brdečky. Určitě budeme i nadále uvádět nedělní pohádky pro děti.